Ivanu z Pragulicu můžete potkat nejen na vrátnici Pražského kulturního centra, kde jsme ji
vyzpovídali. Narazit na ni můžete i v čele zvědavců, které jako průvodkyně seznamuje se
zákoutími a reáliemi Prahy bezdomovecké. Má k tomu tu nejlepší kvalifikaci, protože sama
na ulici strávila přes pětatřicet let.
RODINA A ŠKOLA
Úvod nemůže znít jinak – jak ses dostala na ulici?
Já jsem byla jediná zrzka v rodině, a to po mým vlastním tátovi. A za totality měli zrzouni
nevýhodu, že byli běžnej terč posměšků. Ale hlavně jsem se tím doma odlišovala vod svých
nevlastních sester, které už měla máma s mým otčímem. Byla jsem nejstarší dcera, která
všechno schytala… Ségry třeba měly nepořádek a já jsem za to dostala. Otčím mě mlátil
hrozně, mám vod něj nadosmrti křivou sanici, mám vod něj vykoplý žebro, který vypadá
skoro jak třetí prso. Měla jsem několik votřesů mozku, jak mě doma bili do hlavy korkovýma
dřevákama, někdy až do bezvědomí.
Takže nenávist v rodině…
Až tak bych to neřekla. Ale když jsem si třeba ukrojila chleba, tak jsem pak měla dva měsíce
zaracha a nesměla jsem nikam. Nesměla jsem se dívat na televizi, nechávali mě klečet na
hrachu. Máma ani nebyla líná vodmontovat sprchu a tou mě pak třískali. Neříkám, že ségry
nikdy nedostaly, ale zdaleka ne tolik, co já. A otčím mi navíc vyhrožoval, že mě jednou
dostane… A pak tam u nás byla návštěva a málem se to stalo a moje máma si u toho dávala
lahvový pivo a smála se tomu.
Mluvíš o sexuálním vyhrožování?
No. To von mi takhle vyhrožoval už jako malý.
A co škola?
Skončila jsem ve zvláštní, dneska to už, aspoň v tý podobě, neexistuje. Dám ti příklad, jaký
tam byly vztahy. Šli jsme někam se spolužákama a ty si ze mě začaly dělat srandu, že jsem
zrzka. A tam byla na zemi jakási plechovka. A tak říkám: Neserte mě, nebo kopnu do tý
plechovky a rozbiju někomu palici – já jsem dost hrávala fotbal, a tak jsem si věřila, že to
zvládnu… A jeden kluk ještě přitvrdil a křičel na mě Ty pí** zrzavá. Tak jsem kopla do tý
plechovky a fakt jsem mu tu hlavu rozbila. A jak jsme šli zpátky, tak mě některý další kluci
zase provokovali. Tak já udělala kamínkem žabičku, jak se dělá do vody, a taky jemu jsem
rozsekla palici. A ségra přiběhla a řvala na mě s radostí v hlase: Budeš mít průser, budeš mít
průser, zase tě zmlátí… Můžu dát ještě jeden příklad z rodiny?
No jasně.
Měla jsem kamarádku a ta jednou řekla, že jsem vo mojí mámě prohlásila, že je kráva. Což
jsem teda neřekla. A moje máma vzala ty korkový dřeváky a těma mě ztřískala. Jenže pak
přišla sousedka i s tou mou kamarádkou a vylezlo z nich, že si to vymyslela, protože na mě
žárlila. Ale to mi bylo houby platný, protože jsem už zase jednou byla zbitá jak pes.
Takže doma jsem to už prostě nedávala, a tak vod třinácti, čtrnácti začaly mý útěky z domu…
To už jsem taky začala pít, ale ještě ne nijak hrozně. A jednou jsem na voplátku já těžce
zmlátila otčíma, strašně to odskákal, a máma na mě zavolala policajty. Přijelo si jich pro mě
patnáct.
PASŤÁKY, KRIMINÁLY, CHLAST
Přepokládám, že ses do pasťáku dostala, jak si pro tebe přijeli ti policajti.
Jo. Nejdřív mě dali do Hodkoviček na Novodvorský a tam jsem byla dva měsíce. To je
diagnostickej ústav. Prej je tam dodnes, ale nevím. A tam seš do tý doby, než ti přidělej, do
jakýho skutečnýho pasťáku tě daj. A já šla do toho druhýho nejhoršího – Kostomlaty pod
Milešovkou. Ale tam jsem moc nepobyla, byla jsem furt na útěkách. Dokonce jsem jednou, to
už bylo v Ostravě, utekla z devátýho patra. Já! Dodneška nevím, jak jsem to zvládla, mám
panickou hrůzu z výšek, dokonce se i jenom postavit na židli. Ale tam jsem utíkala před
policajtama a skákala po balkonech jak laňka… V pasťáku jsem měla být do vosumnácti, ale
jak jsem jim pořád utíkala, tak nevěděli, co se mnou, a pustili mě v sedumnácti a půl.
Jaké to v pasťáku je?
Horší než v kriminále. Tam se mohlo kouřit jenom třikrát denně, a když člověk utekl a chytli
ho, tak měl dva měsíce zaracha a nesměl nosit civil. A když jsem pak byla ve vazbě
v kriminále, tak tam jsem si mohla hulit, jak jsem chtěla, a celkově to bylo lepší.
A když ses dostala ven, tak ses přidala k nějaké partě bezďáků…
Domů jsem nešla, to je jasný. Ale nejdřív jsem se dlouho toulala sama, spala jsem po
různých remízkách uprostřed pole, kde jsem potkávala jenom srnky a divočáky. Nechtěla
jsem, aby mě někdo votravoval. Horší bylo, když bylo třeba bahno nebo oranice, tak to si
umíš představit, jak jsem potom vypadala! S vostatníma bezdomovcema jsem si strašně
dlouho jenom vobčas pokecala a šla jsem dál po svým… Bála jsem se, aby mi někdo
neublížil. Ale víš co? V životě to bejvalo i navopak, ubližovala jsem i já, ale jak jsem
chlastala, tak jsem si to neuměla přiznat.
Kolik ti bylo, když jsi začala pít?
Vochutnávala jsem už jako malá, pak jsem jezdila na trempy, tak to začalo decáčkem piva,
pak mně to začalo chutnat… To mě bylo tak čtrnáct. Ale vopravdu kalit jsem začala až na
ulici, když jsem byla venku z pasťáku i prvního kriminálu. To se ze mě stal hroznej alkoholik,
úplná ruina. Někteří bezďáci říkají, že usnou i bez chlastu, ale to já nemohla, tak i proto jsem
pila, jenom nechci, aby to znělo jako výmluva.
Teď přeskočím strašně moc let, ale přestala jsem s tím nakonec úplně bez pomoci sama ze
dne na den, když jsem se začala pomočovat a podělávat. Protože já jsem se vždycky snažila
být čistotná, a sama sobě jsem se tím začala hnusit. První pokus mi nevyšel, definitivně jsem
přestala pít až v roce dva šestnáct. Bylo hrozný to vydržet, polehávala jsem skoro rok na
lavičkách a nikdo mi nepomohl, dokonce mě vokradli vo boty a vo všechno. A to i lidi z mý
bývalý party.
To jsi přeskočila opravdu hodně! Vynechalas všechny svoje kriminály.
Za katr jsem se poprvé dostala v devatenácti. Jak byla ještě totalita, tak mi přišili příživu, jako
že jsem nikde neměla pracovní poměr. Dostala jsem se tehdy do Všehrd, kde jsem okamžitě
získala pověst darebáka. Jako nové přibylky jsme stáli venku a jedna, co tam byla už řadu
let, mi řekla, že jsem zrzavá pí**a že jí budu prát ponožky. Tak jsem ji tam hnedka zrušila.
Dostala jsem za to měsíc bez výjezdu na pole, kam jsme jinak chodili pracovat.
Dostala jsem se pak za krádež i do Pardubic, protože jsem se v jednom krámku na Můstku
tajně převlíkla do pěkných hadrů, ale nevěděla jsem, že to začne při vodchodu pípat. A pak jsem v maso-uzeninách na Karláku taky ukradla tři šišky Vysočiny, protože jsem měla
hroznej hlad. Pak jsem z toho zvracela a dodneška ten salám nemůžu ani vidět. Dvakrát
jsem seděla za nevoddělaný hodiny na vobecně prospěšnejch pracích – to jsem jim, velká
frajerka, řekla, že se na to můžu leda vy****. Byla jsem zavřená šestkrát, naposledy jsem šla
sedět v roce dva pět a dva šest jsem vylezla. A vod tý doby nic. Dokonce mě pochválil
soudce, že vedu slušnej život, že si zasloužím výmaz z trestního rejstříku. To je důležitý kvůli
práci… Ale ještě něco bych dodala vo životě po kriminálech. Osobní věc.
Do toho!
Přišla jsem tam vo hlas, proto ho mám dneska takovej hrubej. Jasně že za to může i kouření,
chlast a to, jak na ulici furt žiješ v zimě, ale stalo se mi to, když jsem byla zavřená v Ruzyni.
Já tam a vlastně vždycky ráda zpívala a myslím, že mi to i šlo. A když jsem tam jednou zase
zpívala, tak jsem následkem toho přestala mluvit. Ale úplně! Tak mě vodvezli na Pankrác a
tam zjistili, že mám chronickej zánět hrtanu a hlasivek. Dali mi kalciovky, ale hnedka mi je
zase zakázali, protože jsem po nich vomdlívala. Trvalo dva roky, než jsem zase promluvila
nahlas, předtím jsem mohla jenom šeptat a pár prvních týdnů ani to ne. A ten můj novej hlas
je teď takovejto hnusnej, a když telefonuju, tak si neznámí lidi myslí, že mluví s frajerem.
V PARTĚ NA ULICI
Jak se vlastně žije na ulici?
Jak jsem řekla, nejdřív jsem roky žila sama a spala někde uprostřed pole. Až pak jsem se
dala dohromady s jednou partou, maximálně nás bylo šest, a žili jsme na hlaváku. To je pro
bezďáky ráj. Spali jsme na trávě za lavičkama, a když jsme tam šli, tak jsme si dělali srandu,
že si imaginárním klíčem odemykáme zámek a otvíráme imaginární dveře… Pak nám sami
policajti poradili, ať jdeme na jiný místo, taky na hlaváku, kam na nás aspoň nepršelo. Já
jsem tam spala na paletě, přes kterou jsem natáhla igelit. Když jsem vyfárala vařič, tak jsme
si tam dělali i kafe. Ale policajti jsou různý, některý pro nás měli i pochopení nebo nás aspoň
nechali na pokoji, ale jiný nás i během jednoho dne chodili třeba třikrát čtyřikrát buzerovat a
vysvětlili to tím, že aspoň mají nějakou činnost.
Vysvětli teď prosím něco ty, a sice co je fárání.
To chodíš po ulici, hrabeš se v těch velkých kontejnerech a bereš si, co by se ti mohlo hodit.
A mimochodem, chodím ve volným čase fárat pořád, protože mě to hodně baví a taky vím,
jak je kde vyvážej. Takže teď ve středu projedu Háje, protože budou nevyvezený, a v neděli
bych jela Stodůlky, poněvadž budou nevyvezený, jenomže na to nebudu mít čas. Takže mně
a nám na ulici hodně pomohly ty kontejnery, protože tam byla i spousta dobrýho
nevotevřenýho jídla, jenom třeba po lhůtě, ale který ještě vůbec není zkažený. Lidi se toho
jenom bojej.
A co dalšího jste dělali?
Já jsem taky dělala vajgly. To znamená, že jsem je sbírala a vyšťourala z nich tabák, pak
jsme si koupili cigaretový papírky – tenkrát za padoš – a udělali jsme si cigára. Kouřili jsme
všichni, takže jsme hodně ušetřili. A od roku dva patnáct jsem měla sociální pomoc, tak jsem
to dávala hodně i do celý party. Někdo jinej zase uměl žebrat – na žebráky normální lidi
nejvíc nadávaj, to já jsem dělat nemohla. Další zase třeba sháněli jídlo nebo nějaký věci. Byli
jsme prostě specialisti. A hlavně jsme nevodpuzovali vzhledem. Dokonce za náma jezdil
jeden člověk, kterej nám každej rok na Vánoce dal každýmu krabičku cigaret a k tomu jsme v ní každej našli stovku. Když jsem se ho ptala, proč to dělá, tak řekl, že i když jsme
bezdomovci, tak jsme takoví solidní a čistí… To zahřeje. Jiný nám zase někdy nosili jídlo,
hodně to byli anglicky mluvící lidi. A na konci hlaváku nám jeden čas vařil jeden Slovák jídlo.
My jsme mu všichni říkali Mečiar. To se zrušilo proto, že si bezdomovci začali stěžovat, že
jim Mečiar jídla dává málo. Byli to volové, fakt jsem to nepochopila.
A co vztahy mezi různými partami?
Zejména se navzájem nemusí alkoholici a feťáci. Taky až na výjimky alkoholici nefetujou a
feťáci nechlastaj. Takže tam ty vztahy jsou vopravdu špatný. Vobě ty skupiny si myslej, že
sežraly půlku světa a že jsou lepší než ta druhá,. Ale já jsem měla výhodu, že jsem nebyla
až tak provokativní, takže když si feťáci k nám přišli třeba pro vodu, tak jsem jim ji dala. A tak
jsem vod nich měla docela pokoj a dodnes mám mezi nima i kamarády… Ale je fakt, že tam
byli i takoví, co provokovali a byli to docela velký rváči. To byla taková parta mladejch,
s těma jsem moc neudělala ani já. Byl mezi nima i jeden bejvalej boxer. A když nám furt brali
rohlíky a co se dalo, tak to už jsme nezvládali a odstěhovali jsme se na Florenc. Nepřeju fakt
nikomu, když ho někdo furt šikanuje… Mimochodem, to byl ten vzácnej případ, že to byli
feťáci, co zároveň i chlastali.
S rodinou jsi měla kontakt?
Akorát jednou za mnou přijeli, když jsem byla těhotná. Na to v životě nezapomenu, máma
říkala, že si vezme moje dítě. Ale to nepřicházelo v úvahu, neuměla jsem si představit, co by
asi tak dělali jemu, když se tak špatně chovali ke mně. Vyřešilo se to vlastně samo, když
jsem v sedmým týdnu potratila. Jinak jsem nikoho z mý rodiny včetně séger už neviděla, ani
jsme si nevolali nebo něco.
Co jste vlastně pili? A taky za co?
Pili jsme, co teklo – víno, pivo, někdy jsme dostali tvrdý… My jsem to dost míchali. A
nejrychleji se vožereš na sluníčku, to ti zbyde ještě na druhej den. To jsme to pak jenom
dokrmovali – já už z toho všeho byla úplně žlutá, to byl hnus. Tenkrát stála dvoulitrová petka
pseudovína pětadvacet a na to seženeš vždycky.
Já jsem chodila po sběru, tenkrát ještě vypláceli prachy na ruku. Nevyplatilo se sbírat papír a
na železo jsi zase musel mít velkej vozejk, takže já jsem sbírala měď, mosaz, hliník. Co jsme
nejradši sbírali, byly vodovodní baterie, protože to je docela těžká mosaz. A taky jsme sbírali
flašky, tomu jsem říkala jít na noční, a někdy se stalo, že jsem za noc našla i padesát flašek.
Jednou v Holešovicích jsem u nějakýho hotýlku viděla popíjející cizince a kolem nich spoustu
flašek. Tak jsem se jich zeptala, jestli si je můžu vzít – a voni, že jo, a dávali mi i plné
s pivem. Ani jsem je nemohla vodtáhnout, měla jsem z toho ruce jak vopice… No a vod dva
patnáct jsem měla podporu. Na tom bylo nejhorší jít po vopici na pracák, ale vyloženě
vožralá jsem tam přišla jenom jednou, když jsem měla narozeniny. Mrkli do papíru, a protože
to sedělo, tak mi to vodpustili.
Vídám v Praze bezdomovce dost cestovat. Jak to vlastně mají s revizory?
Revizoři to s nima mají marný… Řeknu k tomu dvě příhody. Jednou jsem jela v tramvaji a
tehdy se lístky ještě takzvaně píchaly. A jak jsem byla piclá, tak jsem těm revizorům, co ke
mně přišli, řekla, že nepíchám ani doma, natož v tramvaji. Já jsem pak myslela, že mi vrazí,
ty by mě zrušili jak žádost na byt. Ale tramvaj se celá rozchechtala a tak mě nechali. A jindy
mi zase jeden ukazoval vodznak, že jako kontrola jízdenek. A já na něho Ježiš, ukažte mi ten vodznak – a pak Jé, ten já nesbírám, votevřela jsem vokno a vyhodila ho ven. Myslela jsem,
že mě zabijou, ale taky to prošlo.
Přežilas to všechno…
No je fakt, že dneska jsou z tý mý party už skoro všichni pod drnem. Já jsem sama málem
umřela, když jsem se dostávala z chlastu. Dala jsem si trošku vody, šlo to ze mě hned, dala
jsem si rohlík, šlo to ze mě hned. Všem jsem říkala, aby mi dali pokoj a nechali mě vo
samotě chcípnout. Nechtělo se mi žít. Měla jsem myšky, delirium tremens, a pak, když jsem
se z toho dostávala, tak jsem z toho bezvládnýho polehávání na lavičkách měla
vopruzeniny… Bylo to fakt hrozný.
Pak mi pomohla šéfka Pragulicu Tereza. Ta tehdy chodila po hlaváku a rozdávala tam jídlo a
mě napadlo se jí zeptat, jestli by nevěděla vo práci. To už jsem nechlastala. No a druhýho
listopadu dva vosumnáct mi pak zavolal známej, že to klaplo. Já na Pragulic nedám dopustit.
Miluju to tady a říkám to i veřejně. Nebejt toho, že tady můžu pracovat, tak jsem dneska
možná alkáč znova. Protože ty začátky bez pití byly těžký. Někdy se i dnes ještě stane, že
na to chuť máš, ale teď už mám tu vůli a nedám si, jenže jestli bych tehdy znovu nezačala
chlastat, kdybych byla bez práce, tím si teda jistá nejsem.
SLUŠNÝ A SPOŘÁDANÝ ŽIVOT
Žilas desítky let na ulici a v kriminálech. Jaké to je teď bydlet v bytě?
Tak to začnu vod svýho muže, protože to je díky němu. Dali jsme se dohromady, když mě
chtěl vokrást jeden feťák vo baťoh a já v něm měla doklady a všecko… Já ho zrubala jak
svini, byla jsem vod něj celá vod krve. A ten můj pitomec, ten můj dnešní manžel, vstal a
říká: Ku***, tuhle babu bych chtěl! A já se k němu dopotácela a řekla: A co ti v tom brání? No
a začali jsme spolu chodit a teď jsme svoji už čtyři roky.
Hele, toho pitomce nemyslím zle, my se doma bavíme, to by někdo nechápal. „Jdi do prdele“
je ještě slabej vodvar, co s z nás taky padá… A víš co? Máme super manželství. A jeho děti
si mě voblíbily, z toho má velikánskou radost.
To je happyend jako hrom, ale pořád mi dlužíš odpověď…
Já si nemůžu zvyknout bydlet. Já mám bolesti v břiše, když mi manžel uvaří a jím teplý jídlo,
roky jsem jedla jenom studený. Ale už si aspoň zvykám na vlažný. A taky doma pořád
vypínám topení a votevírám vokno. Já mám studenej vodchov, jak je teplo, tak neusnu. A
taky si stále zvykám spát na měkkým. Ale už bych se na ulici vrátit nechtěla. Jenom teď
máme vobavy, co bude, až nám vyprší nájem na současný byt, protože kvůli tomu, že na
něho máme ještě rok a půl smlouvu, nám zamítli žádost vo sociální bydlení. Přitom znám lidi,
který sociální byt dostali a neváží si toho, museli je vystěhovat, a pak stejně dostali sociální
byt ještě jednou.
Jak se dnes díváš na svůj tehdejší život?
Já lituju jenom jedný věci: Že tenhleten rozum, co mám teď, když nechlastám, jsem neměla
předtím… Jenomže mě ta jízda tehdy tak bavila, ty vole!
A co tě na tom bavilo?
Ta svoboda. Já nemusela v devětaosmdesátým cinkat klíčema, abych ji měla. Já jsem ji žila.
A měla jsem ji i potom, i přes všechny ty kriminály. Jenom to byla svoboda, která tě ničí a
zabíjí.
Roman
The post Ivana z vrátnice: „Lituju jen jedný věci.“ appeared first on Pragulic.
